Nejčastější mýty pacientů v RHB ambulanci

Pacienti přicházející ke mě do ambulance trpí velice často různými zkreslenými představami o tom, jak to vlastně celé funguje (nebo by podle nich mělo fungovat). Nutno říct, že  některé fabulace se prakticky periodicky opakují, chtěl bych zde zkusit vyvrátit ty nejčastější. V prvním díle se podíváme na to, jak to funguje (spíše nefunguje) s těmi počty cvičení.

Pan doktor / paní doktorka mi předepsala XY rehabilitací, musím dostat XY rehabilitací. 

Jedna z těch nejčastějších. Vlastně si myslím, že většina pacientů je přesvědčena, že ten systém funguje právě takto. Ono se to vlastně celkem logicky nabízí. Jdu s nějakým problémem za specialistou, ten ho posoudí, a když sezná, že problém je určený k rehabilitaci (a ne například nejprve k nějakému dovyšetření, operaci etc.), pak mě lékař předepíše odpovídající počet těchto terapií. Bohužel takto logicky ve skutečnosti systém nefunguje.

a) Začněme u rehabilitačního zařízení samotného. Pokud se bavíme o zařízeních pracujících na platby ze zdravotního pojištění, pak vězte, že každé takové zařízení má i své limity. Problematika je to poměrně složitá (a vysvětlovat zde systém PURO opravdu nechci - to je za mě horší, než vysvětlovat teorii relativity). Když to zjednoduším úplně na dřeň, dané zařízení má limitované finance na vaše unikátní rodné číslo. Pokud ho navštívíte řekněme pětkrát, budou vaše návštěvy proplaceny, protože se vejdou do limitu. Pokud už ho ale navštívíte třeba patnáctkrát, je prakticky jisté, že značnou část těchto návštěv bude toto zařízení dělat zadarmo. A dělat něco zadarmo, to není dobré pro žádný byznys. A i když se tato představa pacientům příliš nelíbí (zejména u nás, s hluboko zakořeněnou představou socialistického modelu zdravotní péče - vše, pro všechny, kdykoliv a zdarma...), zdravotnictví je také byznys. Existují diagnózy, které tyto limity nemají, ale vaše běžná bolest zad tam opravdu nepatří. Většinou jde o vážnější, často neurologické diagnózy, kde pojišťovny souhlasí, že ty počty terapií opravdu nechají na indikujících lékařích. Vše ostatní, se řídí výše zmíněným omezením. Problematiku jsem opravdu hodně zjednodušil, ale závěr je z toho více méně jediný - žádné zařízení, vám neposkytnete neomezený počet terapií. Naprostá většina má limit někde od pěti do deseti návštěv za rok.  A nedělají to proto, že byste se jim jako pacient nelíbil/nelíbila. Dělají to proto, aby mohli ekonomicky nějak fungovat. Limity bohužel nijak neovlivňuje, jestli vás v lednu bolela krční páteř, a v květnu začalo koleno. Nebo jste si třeba zlomil/a ruku. Pokud se s diagnózou netrefíte do seznamu těch extra hrazených, pojišťovně je to pro dané zařízení úplně šumák. Toto bohužel pacienti už odmítají pochopit úplně - a nedivím se jim. K čemu to pak logicky vede, je tzv. rehabilitační turismus. Pacienty si prostě házíte mezi rehabilitacemi, doslova jako horký brambor. Někteří pacienti, kteří v systému již umí chodit (tj. pochopili, jak je nesmyslný), tento turismus podstupují zcela samostatně - a pak není v našem systému výrazný problém chodit na RHB prakticky celoročně. Dokud zvládnete z lékařů tahat FT poukazy, a dokud budete svědomitě střídat různá zařízení.  Samozřejmě, zmiňovat lékaři, že toto je už vaše letošní čtvrtá rehabilitace, logicky nebudete. A nic vás k tomu nenutí. Bohužel. 

b) Nyní pohled do ambulance specialisty. Vyšetřil vás, napsal řekněme deset rehabilitací na tzv. FT poukaz. Nutno předně říci, že tento specialista většinou nemá žádný (natož třeba smluvní) vztah se zařízením rehabilitace, kde pacient nakonec přistane. O nějakých limitech pojištění, pak velice často nemá ani ponětí. Nebo ponětí má, ale je mu to prostě jedno. On to platit nebude. Jeho samotného napsání poukazu "stojí" tak akorát cenu toho papíru, na kterém je tento poukaz vypsán. Plus nějaký ten inkoust do tiskárny. Z toho vyplývá, že daný specialista vám klidně vypíše poukazů, kolik bude chtít (nebo spíše jak často ho budete otravovat) Typicky tedy pacient přijde řekněme na ortopedické vyšetření se zády. Dostane 10x RHB. Za dva měsíce přijde na kontrolu, sdělí lékaři, že zádíčka stále nejsou OK, a šup tam s dalším poukazem na dalších 10 RHB.  Vy pacienta nějak odcvičíte, dostanete se na (nebo spíše za) hranici limitu, který máte, víte, že další terapie už vám pojišťovna neproplatí, a pacient přijde s dalším papírem, vehementně se domáhajíc dalších návštěv. Protože to přece doporučil pan doktor/paní doktorka. Jakmile se pokusíte danému pacientovi vysvětlit, že nárok na další terapie u nás opravdu není, má pocit, že se ho chcete zbavit, podvést ho, a nebo nějaké podobné varianty, prostě že jde o z vaší strany zaručeně o nějakou nekalost, protože on má přeci papír, a tím má i nárok....Do toho si vezměte fakt, že pacient je velice často sledovaný u různých specialistů. Vlivem toho, že zdravotnictví v ČR je, co se elektronizace týče, zaseklé někde v 90. letech 20. století, specialisté navzájem většinou netuší, kdo co pacientovi předepsal, kolikrát, z jakého důvodu apod. Platí to u všech možných vyšetření, rehabilitaci bohužel nevyjímaje. Tedy běžně vám přijde jedinec s poukazem jednou od neurologa, za chvíli od revmatologa, pak mu ho napíše praktik atd. Někteří lidé FT poukazy tahají jak nějaké výherní losy. "Tady mám poukaz na tu krční páteř, pak mám druhý na koleno, co mě už 5 let bolí, a teď mi dal ještě revmatolog poukaz, abyste se podívali na ty moje artrotické prsty".  Vše rozepsáno nejlépe rovnou desetkrát v kombinaci s ultrazvukem, laserem, elektrem a parafínem navrch. A vůbec není výjimečné, že se pacienti opravdu domáhají daných počtů, a přesně i daných procedur. Zkuste jim pak vysvětlovat, že takhle to opravdu nejde. A zkuste si to vysvětlovat třeba desetkrát za den. 

c) A u specialisty ještě zůstaňme. Pacient si samozřejmě právem myslí, že daný lékař ví přesně, co  rehabilitace obnáší, a že ty předepsané počty, jsou nějakým způsobem důležité. Bohužel, i zde je potřeba chudáka klienta vyvést z omylu. Rehabilitace slouží velice často jako takové odkladiště pacientů. Rozuměj - posílá se tam vše. Cokoliv, s čím si kdo neví rady, co nejde v rámci té oné specializace nějak pořešit, šup s tím na RHB. Je to pochopitelné. Pacienti mají opravdu nejrůznější a často velice podivné stížnosti, a vy jako lékař prostě cítíte jistý tlak, tíhu zodpovědnosti za to, že nějak pomůžete. A když ne přímo, někam ho alespoň nasměrujete. Dáte mu nějaký další plán, co s tím. Z pohledu pacienta, ale bohužel i lékaře, prostě nelze říci - "nevím co s tím, nic pro vás nemůžu udělat". Přiznat pacientovi tuto pravdu, je většině lékařů krajně nepříjemné. Mnohem příjemnější je sepsat důležitě se tvářící dokument, sdělit panu Vomáčkovi že "vám píšu rehabilitace", to jsem ale svědomitý lékař, napíšu je desetkrát, přidám tam pro jistotu vše co vím, že existuje z fyzikální terapie (protože čím více, tím lépe), a mám hotovo. Pacient je spokojený, že má napsanou "léčbu", a mě to stálo akorát minutku papírování. Vyřešeno. A chudák pacient pak shání a dožaduje se - těch napsaných deseti terapií, včetně ultrazvuku, laseru, magnetu, elektra a vířivky. Protože myslí, že jen tato suprová kombinace mu pomůže. A nedej bože, když těch terapií odchodí jen devět. Pak to logicky mít efekt nemůže, protože pan doktor jich chtěl deset, a on asi ví proč. Ne milý pane/milá paní, neví, jen se vás na pár týdnů zbavil, přehodil vás na někoho jiného a doufá, že se buď nevrátíte, a nebo vám ta rehabilitace fakt nějak pomůže, spolu s panem doktorem Časem. Tady je potřeba říci, že to vlastně nijak zásadně neodsuzuji. Ona velká spousta stavů opravdu v ambulanci daného specialisty žádné řešení nemá. A protože vám dotyčný lékař nemůže říct, že to nijak řešit nebude, alespoň vás někam pošle. Bohužel nebohý pacient toto neví. Takže když mu třetí specialista píše třetí rehabilitaci, aby se ho také zbavil, myslí si pacient, že to je nějak komplexně posouzeno a cíleně rozepsáno, aby se problém vyřešil. Není. 

Tedy abych tenhle rozsáhlý elaborát nějak shrnul - nárok na RHB nevyvstává tím, že dostanete někde nějaký papír, každé zařízení pracující na pojišťovnu má své limity, když je u vás překročí, tak vás dále léčit nemůže (resp. může, ale zadarmo, položte si pak otázku - také byste pracoval/a zadarmo?) Pokud se vám to nelíbí, máte možnost změnit zařízení, kde budou platit  limity nové, případně využít vlastní finance a rehabilitaci řešit cestou početných soukromých ambulancí, kde vás z hlediska počtů návštěv bude omezovat spíše vaše peněženka. Brblat na stupiditu systému můžete, já to také dělám (denně), ale to je tak vše. Na vině v tomto případě není "zlá" rehabilitace, která už o vás nestojí a nechce vám pomoci, na vině je systém, který říká, že na stejném místě vám mohou za peníze pojišťoven, pomoci jen do určité míry.